Zajíc....aneb naše literární prvotiny
Byl jednou jeden velice smutný zajíc. Byl smutný, protože se mu každý posmíval, protože měl strašně veliké uši. Jednoho dne se zajícovi tak posmívali, že začal naříkat. Přiletěla k němu sova a zeptala se ho:" Proč naříkáš, zajíčku?" A tak jí zajíc pověděl, jak se mu všichni posmívali, že má strašně veliké uši. Sova kývla hlavou a šla domů pro zrcadlo. Potom přišla za zajícem a řekla: "Podívej se na sebe a na ostatní. Vypadáte všichni stejně." Zajíc si poskočil, zasmál se a šel to říct ostatním. Už pak nikdy nebyl smutný, ale veselý.
Byl jeden zajíc a ten byl smutný, protože byl nemocný. Byl nemocný, protože snědl moc trávy a teď naříkal. Ale druhý den už mu bylo lépe, tak vyskočil ven. A pak se zasmál, protože ta nemoc je pryč. Potom už byl pořád veselý.
Byl jeden zajíc a ten byl smutný, protože je sám. Naříkal: "Já jsem tak smutný!!! Nikoho nemám." Ale nad ním se ozval rachot. vyskočil z díry a vidí, že malého zajíčka honí lovci. Zajíc utíkal, aby malého králíčka dohnal a až ho dohnal "šup, bác" do křoví. Lovci je ztratili. Pak vyskočili z křoví a zajíc se zasmál: "To byla honička!" Zajíček byl rád, že nezůstal na pekáči a velký zajíc, že má kamaráda. Pak oba byli veselí. A to je konec.
Mysllím, že výše uvedené minipříběhy jsou velmi zdařilé. Něco takového jsme dělali poprvé a jsou to druháčci. Oceňuji jejich nápady!